pondělí 8. června 2026

Václav Havel’s Zionism? The Role of New Political Elites in the Transformation of Czech Policies Towards the Israeli-Palestinian Conflict after the Fall of Communism

Published in CZECH JOURNAL OF INTERNATIONAL RELATIONS, No.60/2/2025

Published: 2 June, 2025 

 
 

INTRODUCTION

In contemporary Czech public discourse, the positive relations between the Czech Republic and Israel are often simplified and reduced to a something “historically given.” In reality, the roots of these political positions are different. The modern history of Czech and Czechoslovak relations with Jews, the Zionist movement, and Israel is marked by both numerous positive moments and instances of an entirely opposite nature. It was primarily the positions of the new political elites after the fall of communism in 1989 that contributed to the shift in the Czech foreign policy toward Israel to its current level. An important part of these new Czech political elites – especially those within the circle of President Václav Havel – had previously been dissident counter-elites. Already during their time in the dissident movement, they held strongly pro-Israeli views, which they later transformed, in their role as new political elites, into a distinctly pro-Israeli political agenda.

When the pre-1989 Czechoslovak counter-elites – those who would later become the post-communist political elites – discussed and imagined Israel, certain symbolic and historical reference points came to be particularly formative. These included the legacy of Czech-Jewish cultural figures, the views of T. G. Masaryk on Jews and Zionism, the perceived parallels between the 1938 Munich Agreement and the international situation of Israel, the post-World War II Czechoslovak military assistance to the nascent State of Israel, the antisemitism of the Eastern Bloc during the late Stalinist period, its Cold War support for Israel’s Arab adversaries, and the intellectual responses to the Six-Day War and the Prague Spring (SEE, E.G. , WEIN 2015; PITHART 2024).

At the same time, official Czechoslovak policies of that period were in line with Soviet Cold War foreign policy, which was focused on maintaining good relations primarily with people’s democratic regimes and national liberation movements fighting against pro-Western forces, including the State of Israel. Czechoslovakia thus cooperated with the PLO, for example, and, in contrast, severed diplomatic relations with Israel in 1967 (TATEROVÁ 2022A; ZÍDEK – SIEBER 2009: 143, 242).

The counter-elite imaginary of Israel, rooted in the dissenting cultural memory and political identity of the 1970s and 1980s opposition, came to the forefront after the fall of Communism. Following the Velvet Revolution of 1989, a significant diplomatic realignment took place. Relations between Czechoslovakia and Western states, including Israel, improved markedly. This transformation was largely driven by the ascent of these new political elites, whose earlier opposition to communist domestic and foreign policy translated into a fundamentally different orientation in international affairs.

This imaginary can be understood as natural within its historical context, though it was not always well-contextualized or accurately interpreted, as views of it at times even bordered on romanticized mythologizing. Nevertheless, these attitudes significantly influenced the thinking of the Czechoslovak/Czech post-1989 elites and the public on the topic of Israel and the Israeli-Palestinian conflict. Importantly, figures such as Václav Havel exemplify the fluid boundary between the roles of counter-elite and elite: once positioned in the cultural and political opposition to the communist regime, individuals like Havel became central actors in shaping foreign policy after 1989. This transition did not erase their earlier frameworks of perception, however – it often reinforced them.

NATURAL SYMPATHIES

One of the first steps of the “Havelian”1 foreign policy was the restoration of diplomatic relations with Israel, which occurred on February 9, 1990. Czechoslovakia thus became, after Hungary, the second former Soviet satellite state to renew diplomatic ties with Israel. This led to the mutual opening of embassies in Prague and Tel Aviv and reciprocal visits of heads of state (CZECH EMBASSY IN TEL-AVIV 2019). This development was accompanied by an atmosphere of great optimism stemming from the broader context of the Eastern Bloc’s collapse. At the same time, the Israeli-Palestinian relations were transforming, with early significant signs of the peace process emerging in the 1990s.

Under Václav Havel, Czechoslovak foreign policy quickly became very friendly towards Israel. For instance, Havel was among the world leaders who pushed for the repeal of UN General Assembly Resolution 3379 from 1975, which equated Zionism with racism (RUBY 1990). However, Havel’s foreign policy of the 1990s was not reflexively one-sided. For example, since the second half of the 1970s, the PLO has maintained a representation in Czechoslovakia, which gained the status of the Embassy of the State of Palestine in 1988 (TATEROVÁ 2022B). Havel’s diplomacy, and later Czech diplomacy, respected the original recognition of the State of Palestine. Havel also sought to understand the deeper complexity of the Israeli-Palestinian conflict (hereafter referred to as “the conflict”) and was critical of certain aspects of Israeli policy. For example, such criticism concerned the Israeli government of Yitzhak Shamir, which, according to his views, was not active enough in peace efforts (CZECH RADIO 1990). He met with Yasser Arafat several times, including during Arafat’s 1990 visit to Czechoslovakia, which had been planned under the Communist regime. Havel even considered mediating the Israeli-Palestinian dialogue, but this proposal soon proved unrealistic, as Czechoslovakia began facing growing internal tensions, which ultimately led to the dissolution of the federation into two independent states in 1992 (VÁCLAV HAVEL L IBRARY 2015). Havel also began inviting not only Israeli but also Palestinian intellectuals to the international human rights conference Forum 2000, which he founded to promote dialogue. For example, the Palestinian journalist and diplomat Leila Shahid was invited already to the first of these conferences (FORUM 2000 2021).

FROM CULTURAL AFFINITIES TO PREJUDICES

Havel’s sympathies towards Israel drew upon many sources, not just the dissident counter-cultural positions. Throughout his life, Havel was inspired by the cultural aspects of Judaism and Jewish Prague (including the works of Franz Kafka, which influenced Havel’s writing), and he formed friendships with numerous figures in Czech Jewish life, many of whom were signatories of Charter 77. He was also inspired by the legacy of T. G. Masaryk and his fight against anti-Semitism (POJAR 2016). To some extent, Havel linked his sympathies towards Judaism with support for Zionism, helping to create an attractive but somewhat romanticized and thus inaccurate blend of Judaism and Zionism.

Havel sometimes, for example, compared the position of dissidents in communist Czechoslovakia to that of Jews in ghettos or likened the Czech and Jewish nations to each other by referring to their “eternal struggle for survival” (HAVEL 2012). Such comparisons, however, due to their generality, can hardly be considered anything more than loose metaphors. Moreover, as mentioned earlier, during his presidency, Havel showed considerable empathy towards the Palestinian cause within the context of his support for a just resolution of the Israeli-Palestinian conflict.

Havel’s cultural sympathies can thus be seen as strongly influenced by his perception of Judaism/Jewishness, which also extended to his support for Israel. At times, he tended towards simplifications or stereotypes. For example, he occasionally depicted Israeli society as an idealized embodiment of democratic resilience and moral clarity in contrast to its Arab neighbors, which he often portrayed in more abstract or essentialist terms as victims of authoritarianism or radicalism (SEE E .G. CZECH RADIO 1990). It is generally possible to summarize that in the public discourse of the 1990s, Havel and other Czech elites sometimes reduced the Israeli-Palestinian conflict to a scheme that could approximate a struggle between the “civilized West and the backwards East” or between “democracy and autocracy” without sufficient nuance.

While Havel’s attitudes may have influenced others, the more significant stereotyping and outright misleading positions regarding Israel and Palestine were more characteristic of the generation of politicians who rose to power after his departure from the presidency (as will be expanded upon in the next subsection).

THE SHIFT TOWARD IMBALANCE

Havel’s views on Israel were not rigid; they evolved over time. To some extent, they illustrate the shifts in the thinking of Czech politicians, intellectuals, and other opinion-makers during the first decade of the 21st century. This was not a random phenomenon but was influenced by two crucial events at the start of the new century. The first was global in nature: September 11, 2001. The second was specific to Israel: the intensification of the Israeli-Palestinian conflict in the late summer of 2000 with the outbreak of the Second Intifada, which essentially buried any continuation of the peace process. These events shifted many liberal intellectuals in the West towards a convergence with right-wing, particularly neo-conservative, positions, stronger support for U.S. interventionism and security policies in the Middle East, and the drawing of new parallels between Islam/Islamism and totalitarian ideologies (SEE, E .G. , BERMAN 2003; PODHORETZ 2008). 

These shifts toward greater support for the then U.S. administration of G. W. Bush were also noticeable in the thinking of Havel and other former Eastern European dissidents. For Havel, this was particularly true during the last phase of his presidency and afterwards when he played a role of an important public intellectual. In the context of the strengthening of right-wing positions on Israel, Havel was significantly influenced by the former Soviet dissident of Jewish origin and later right-wing Israeli politician Natan Sharansky. For example, in June 2007, Havel co-organized, together with Sharansky and the former right-wing Spanish Prime Minister José María Aznar, a conference in Prague on democracy and security which was supported by several neo-conservative think tanks (DEMOCRACY AND SECURITY 2007). In 2010, Havel, together with several neo-conservatives, endorsed Aznar’s “Friends of Israel” initiative, which aimed to “counter attempts to delegitimize Israel and its right to live in peace and defendable borders” (JERUSALEM POST 2010).

Havel’s positions in this regard intertwined with the Atlanticist views of Czech right-wing politicians who sought to strengthen Atlantic ties, particularly partnerships with the U.S. and the Czech membership in NATO. It is also essential to note that the U.S. Republican right had at that time become more pro-Israel than in the past. In another example of this broader trend, other Czech politicians also shifted in a similar direction – many of them originally associated with Havel’s dissident circle, such as Alexander Vondra, Michael Žantovský, and Petr Pithart (PITHART 2024). This also included a younger generation of right-wing and/or conservative politicians and diplomats like Petr Nečas, Mirek Topolánek, Tomáš Pojar, and Miroslav Kalousek, who reached top political positions mostly after the Havel era. This extension beyond Havel helps to illustrate that while his positions were formative, the transformation of the Czech policy towards Israel became a broader and more systemic phenomenon. The one-sided support for Israel did not become exclusive to the Czech right but began to enjoy a broad consensus across the entire political spectrum. One of the most prominent and least balanced advocates of it was the Prime Minister (1998–2002) and President (2013–2023) Miloš Zeman, originally a Social Democrat. His comments during a visit to Israel in 2002, where he compared Yasser Arafat to Adolf Hitler (KROUPA 2012), and his later strong support for the move of the Czech embassy in Israel from Tel Aviv to Jerusalem, which has yet to happen (CZECH RADIO 2013), were highly publicized. In many ways, Zeman could also be defined as an Atlanticist, but his views on Israel and the Middle East were also strongly influenced by cultural prejudices linked to Islamophobia (NOVÁK 2013). Prime Minister Andrej Babiš (2017–2021) also repeatedly expressed pro-Israel stances, although they were less ideological and more pragmatic, which was in line with his center-right populism. 

The pronounced Czech pro-Israeli stance – and, to a large extent, its shifts – are well illustrated by the personal nominations for the post of ambassador to Israel. Based on the author’s own interviews, while in the 1990s this post was filled by open and consensual personalities, such as Miloš Pojar or Jiří Schneider, later it was filled by personalities with a harder pro-Israeli stance, such as Tomáš Pojar or Michael Žantovský. Recently, this trend has continued with the diplomat Veronika Kuchyňová-Šmigolová, whose publicly expressed statements have leaned in a strongly pro-Israeli direction. In particular, the aforementioned Michael Žantovský, who describes himself as a follower of Havel’s tradition and has long referred to his personal connection with Václav Havel, was one of the main proponents of a strongly pro-Israeli line of the Czech foreign policy. Although his positions follow the cultural and moral framework formulated by Havel, their specific political content has often demonstrated a more one-sided character.

A CULMINATION OF ONE-SIDEDNESS?

The unbalanced pro-Israel stances reached their high-water mark during the tenures of two center-right governments: those of Nečas (2010– 2013) and Fiala (from 2021 onwards), who in their own right represented both a rejection and a continuation of Havelian foreign policy values. Under Nečas’s government, the intensity and quality of the Czech-Israeli relations were evident both in the rhetoric used and practically, as seen in the strategic partnership established with Israel in 2012. Values shared by both the Czech Republic and Israel were mentioned by Prime Minister Nečas – for example, in parliamentary interpellations (PARLIAMENT OF THE CZECH REPUBLIC 2011). The strengthened cooperation included joint Czech-Israeli government meetings and the deepening of the countries’ bilateral cooperation, especially in areas of trade, innovation, research, shared political goals, and security cooperation.

Establishing a strong bilateral cooperation and maintaining historical partnerships is not unusual or controversial. There are many foundations for strong Czech-Israeli ties, but what is controversial about Nečas’s stances is the almost complete lack of criticism from the Czech side regarding Israel’s long-standing controversial approaches to Palestinians. This absence of criticism sometimes bordered on sycophancy. For example, in 2012, the Czech Republic was the only EU country to vote against Palestine’s admission as a non-member observer state at the UN (CZECH RADIO 2012). In subsequent votes at the UN General Assembly, the Czech Republic generally acted in a similar manner.

This approach is paradoxical for several reasons: The Czech Republic is one of the few countries in the world that de iure recognizes the State of Palestine. Since the 1990s, the Czech Republic has also officially declared its support for a two-state solution to the conflict. However, its voting behavior at the UN General Assembly effectively contradicts the spirit of a twostate solution, rendering the official Czech declarations mere meaningless clichés and manifesting the one-sidedness of the Czech position. Shortly after the 2012 vote, Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu visited the Czech Republic personally to express his gratitude, having already visited the country previously, and brought along a part of the Israeli cabinet for a joint meeting with the Czech government.

The pro-Israel policies continued, though less ideologically and without overt references to Havel’s ideas, under the subsequent center-left governments of Bohuslav Sobotka and Andrej Babiš2. It wasn’t until 2020 that the Czech foreign minister Tomáš Petříček, and two former Czech foreign ministers – Lubomír Zaorálek and Karel Schwarzenberg – co-authored an article that, in a very diplomatic manner, criticized some actions of Israeli governments (DANIEL – ZÁHORA 2020). However, the article was not well-received by the political establishment and was criticized by President Zeman, Prime Minister Babiš, and several right-wing opposition politicians. The most recent point of culmination in the pro-Israel bias came under Petr Fiala’s government when the joint Czech-Israeli meetings were resumed, after a long pause, in Prague in June 2022. Paradoxically, the Minister of Foreign Affairs Lipavský as well as, occasionally, Fiala himself openly referred to a re-establishment of Havelian values in foreign policy. Following the Hamas terrorist attack on October 7, 2023, and Israel’s subsequent military operation in Gaza, the Czech government adopted a firmly pro-Israel stance, which has not fundamentally changed since, essentially reflecting only official Israeli positions.

CONCLUSION

The current state of the Czech-Israeli relations and their tendency toward one-sidedness is a fairly complex matter. However, they can be interpreted in the context of the transformation of foreign policy, as it was shaped by political regime changes, shifts in foreign policy, and the rise of new elites in Czechoslovakia – and later the Czech Republic – after 1989. The direction of the Czech foreign policy towards Israel and the Israeli-Palestinian conflict is closely tied to the political stances and roles of the former dissidents who became key figures and opinion-makers in Czechoslovak/Czech politics and public opinion after 1989. Among these, the influence of President Václav Havel stands out, though there was a notable shift in his positions – from a relative balance during the 1990s, in the time of the Middle East peace process, to a more pronounced pro-Israeli bias at the end of his political career. The growing pro-Israeli stance of Havel and his circle – as well as the emerging next generation of Czech political elites – was linked to two international events at the turn of the 21st century. This period saw the outbreak of the Second Intifada in summer 2000, which effectively ended the peace process, and the 9/11 attacks a year later. The interplay of these two events played a crucial role in shaping the thinking of Czech political elites, contributing to the shift from a more balanced pro-Israeli stance to a distinctly one-sided position. The increasingly pro-Israeli positions aligned with the neoconservative thinking of the U.S. administration at the time, influenced Czech Atlanticist politicians, including Havel and other prominent figures across the spectrum of Czech political and public life. The increasing one-sidedness of Czech politics and public opinion was, therefore, a natural progression within this framework, and was further intensified around 2015 by the rise of Islamophobic prejudices associated with the refugee crisis in Europe.

From the perspective of the main line of interpretation of this text, the key factor in the unilateral shift in the Czech policy towards Israel can be considered a combination of several international events – in particular the outbreak of the second intifada in 2000 and the terrorist attacks of September 11, 2001. These events led to a change in the thinking of a part of the Czech elite, who began to perceive the Middle East through the prism of security threats and cultural clashes. This development was amplified by the influence of neoconservative thinking and Atlanticism, with which both some former dissidents and the then new conservative politicians identified. The gradual dominance of these positions led to the institutionalization of the pro-Israel orientation as a political mainstream.

Endnotes

1 The term “Havelian” is used somewhat loosely in the Czech public debate and refers to both a wider ideological current and Havel’s foreign policy practice. The primary responsibility for formulating the Czech foreign policy lies with the government. However, the president’s role in foreign policy is important in terms of its symbolism and Havel enjoyed exceptional prestige and influence on the international stage. Moreover, many of the foreign ministers and other government of f icials during the “Havelian” years were either Havel’s friends from the dissident movement or people close to him who shared a similar ideational orientation.

2 During this period, two joint meetings between the Czech and Israeli governments took place on November 25, 2014, and May 22, 2016. Both were held in Jerusalem.

BIBLIOGRAPHY: 

Berman, Paul (2003): Terror and Liberalism. New York: W. W. Norton & Company. Czech Embassy in Tel-Aviv (2019): 25th Anniversary of the Reestablishment. Czech Embassy in Tel Aviv, <https://mzv.gov.cz/telaviv/cz/kultura_a_krajane/archiv/x25th_anniversary_of_the_reestablishment.html>.

Czech Radio (1990): Hovory v Lánech [Talks in Lány]. Czech Radio, 29. 4. 1990.

Czech Radio (2012): Česko hlasovalo proti uznání Palestiny za nečlenský stát OSN [Czechia voted against the recognition of Palestine as a UN non-member state]. Czech Radio, 30 11. 2012, <https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/cesko-hlasovalo-proti-uznani-palestiny-za-neclensky-stat-osn-_201211300856_mkopp>.

Czech Radio (2013): Česko-izraelské vztahy na vlnách Českého rozhlasu: od Masaryka k Zemanovi [Czech-Israeli relations and the Czech radio waves: From Masaryk to Zeman]. Czech Radio, <https://www.mujrozhlas.cz/auditorium/cesko-izraelske-vztahy-na-vlnach-ceskeho-rozhlasu-od-masaryka-k-zemanovi>.

Czech Radio (2024): Průzkum: V Česku proti loňsku stoupla podpora pro uznání nezávislosti Palestiny [Survey: The support in Czechia for the recognition of the Palestinian independence increased since the last year]. Český rozhlas, 6. 6. 2024, <https://cesky.radio.cz/pruzkum-v-cesku-proti-lonsku-stoupla-podpora-pro-uznani-nezavislosti-palestiny-8819182>.

Daniel, Jan – Záhora, Jakub (2020): The Czech Debate on Israeli Annexation Plans Heinrich Böll Stiftung, 9. 7. 2020, <https://cz.boell.org/en/2020/07/09/czech-debate-israeli-annexation-plans-plus-ca-change>.

Democracy and Security (2007): Democracy & Security International Conference, Prague, June 5-6, 2007. Democracy and Security, <http://www.democracyandsecurity.org/>.

Forum 2000 (2021): Naděje a rizika na přelomu nového tisíciletí [Hopes and Risks in the New Millenium]. Forum 2000, <https://www.forum2000.cz/konference-forum- 2000-1997-delegati-nadeje-a-rizika-na-prelomu-noveho-tisicileti>.

Havel, Václav (2012): Dva malé národy [Two small nations]. Roš Chodeš, Vol. 74, No. 2.

Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences, Public Opinion Research Center (2024): Česká veřejnost o dění v Izraeli a Palestině – únor 2024 [Czech Public on Events in Israel and Palestine – February 2024]. Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences, Public Opinion Research Center, <https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/mezinarodni-vztahy/5821-ceska-verejnosto-deni-v-izraeli-a-palestine---unor-2024>.

Jerusalem Post (2010): Aznar, Trimble to Launch New Pro-Israel Project. ‘Friends of Israel’. Jerusalem Post, 31. 5. 2010.

Kroupa, Mikuláš (2012): Rozhovor Miloše Zemana pro izraelský deník vyvolal skandál [Miloš Zeman’s Interview for an Israeli Daily Caused a Scandal]. Czech Radio, 20. 2. 2002, <http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/rozhovor-milose-zemanapro-izraelsky-denik-vyvolal-skandal>.

Novák, Martin (2013): Zeman má muslimy za nacisty, zadělává Česku na potíže [Zeman Considers Muslims to be Nazis, He Causes Troubles to Czechia]. Aktuálně.cz, 29. 1. 2013, <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=769877>.

Novinky (2020): Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií? [What will happen with Palestinians and with Israeli democracy]. Novinky, 23. 5. 2020, <https://www.novinky.cz/domaci/clanek/co-bude-s-palestinci-a-izraelskou-demokracii-40325164>.

Ostřanský, Bronislav (2018): Islamofobie po Česku [Islamophobia, the Czech Style]. Prague: Vyšehrad.

Parliament of the Czech Republic (2011): Stenoprotokol, Schůze Poslanecké sněmovny, čtvrtek 22. září 2011 [Trasnscript, Meeting of the Chamber of Deputies, Thursday, September 22, 2011]. Parliament of the Czech Republic, 22. 9. 2011, <http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/023schuz/s023094.htm>.

Pithart, Petr (2024): My a Izrael, vždy na jejich straně. Anomálie s hlubokými kořeny [Us and Israel, Always on Their Side. An Anomaly with Deep Roots]. Hlídací pes, 29. 5. 2024, <https://hlidacipes.org/petr-pithart-my-a-izrael-vzdy-na-jejichstrane-anomalie-s-hlubokymi-koreny/>.

Podhoretz, Norman (2008): World War IV: The Long Struggle against Islamofascism. London: Vintage.

Pojar, Miloš (2016): T. G. Masaryk a židovství [T. G. Masaryk and Jewishness]. Praha: Academia.

Ruby, Walter (1990): Havel Speaks against Anti-Zionism Resolution. The Jerusalem Post, 19. 8. 1990.

Slačálek, Ondřej (2010): Boj o národ. Obrazy Mnichova ve sporech o českou zahraniční politiku [Fighting for the Nations. Imaginary of München and the Conflicts over the Czech Foreign Policy]. Mezinárodní vztahy, Vol. 45, No. 4.

Taterová, Eva (2022a): Proměny přístupu československé diplomacie k arabsko-izraelskému konfliktu v letech 1948-1967 [The Gradual Changes of the Attitude of Czechoslovak Diplomacy toward the Arab-Israeli Conflict during the 1948–1967 Period]. Mezinárodní vztahy, Vol. 57, No. 1.

Taterová, Eva (2022b): Československo a Izrael v letech 1948–1967. Od podpory sionismu k otevřenému nepřátelství [Czechoslovakia and Israel 1948–1967. From Supporting Zionism to Open Hostility]. Prague: Epocha.

Václav Havel Library (2015): Cesta do Izraele [A Trip to Israel]. Václav Havel Library, <https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/796/cesta-do-izraele>.

Wein, Martin (2015): A History of Czechs and Jews: A Slavic Jerusalem. London: Routledge.

Zídek, Petr – Sieber, Karel (2009): Československo a Blízký východ v letech 1948–1989 [Czechoslovakia and the Middle East 1948–1989]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. 

author BIOGRAPHY

Marek Čejka focuses on the Middle East, the relationship between religion and politics, religious radicalism and terrorism. Currently, he is an associate professor and lecturer at Ambis College, Prague, Department of International Relations and Political Science. In 2001–2002 he was a fellow at the Hebrew University, Jerusalem, and in 2013–2014, he was Fulbright Fellow at Hartford Seminary, USA. His books include Judaism and Politics in Israel (2009), Israel and Palestine (2007), Rabbis of our Time (2015, co-author, published by Routledge), Quran, Sword and Ballots – Sources and Forms of Islamism (2020, in Czech).

E-mail: marekcejka@yahoo.com

čtvrtek 28. května 2026

Iluze i realita Abrahámovských dohod

vyšlo na VOXPOT, 27. 5. 2026


Uplynulé měsíce konfliktu i diplomatických vyjednávání s Íránem otevřely otázky kolem osudu Abrahámovských dohod z roku 2020. Ač byly navenek často prezentovány málem jako mírový proces 90. let, v jejich jádru stál především společný politický projekt Izraele a Spojených arabských emirátů, do něhož se prostřednictvím normalizace vztahů s Izraelem různou intenzitou zapojily také Bahrajn, Maroko a konflikty dnes zmítaný Súdán. Tento ambiciózní podnik měl oběma aktérům zajistit dominantní postavení na Blízkém východě i v jeho periferních oblastech. Mezi hlavní strategické imperativy patřilo zadržování íránského vlivu, prohlubování obranné kooperace a snaha formovat politiku dalších regionálních hráčů, v první řadě klíčové Saúdské Arábie. Implicitním, byť oficiálně nedeklarovaným, cílem dohod byla marginalizace palestinské otázky skrze normalizaci vztahů arabského světa s Tel Avivem bez předchozího vyřešení izraelsko-palestinského sporu. Ostatně i teroristické útoky Hamásu ze 7. října 2023 bývají často interpretovány jako pokus zmařit tehdy se rýsující připojení Rijádu k Abrahámovským dohodám.

Průnik zájmů Izraele a SAE se projevil také v širším regionu Rudého moře, Afrického rohu a Jemenu. Zdejší angažmá obou zemí však paradoxně přispívá k destabilizaci zranitelných oblastí, jako jsou Súdán či Somálsko, což ostatně dokládá i izraelský strategický zájem o Somaliland, motivovaný především snahou efektivněji čelit jemenským Húthíům. Celou architekturu dohod navíc od počátku rámovaly zájmy jejich hlavního garanta – Washingtonu pod vedením první Trumpovy administrativy.

S odstupem času se však ukazuje, že zatímco v některých oblastech – zejména ve vojensko-technologické spolupráci – přinesly dohody dílčí úspěchy, v klíčových strategických rovinách selhávají. Snaha eliminovat íránskou hrozbu se doposavad ukázala jako neúčinná, což obnažila zranitelnost SAE vůči útokům ze strany Teheránu. Nejvýraznější trhlinu pak projekt utrpěl v otázce integrace Saúdské Arábie. Ačkoliv se připojení Rijádu zdálo být ještě před pár lety na dosah, současná saúdská diplomacie si vůči Izraeli udržuje značný odstup, což reflektuje jak destruktivitu nedávné izraelské vojenské operace v Gaze, tak i současnou situaci tohoto území. K ochlazení vztahů mezi samotnou Saúdskou Arábií a SAE vedla paralelně i eskalace odlišných zájmů v Jemenu na přelomu loňského a letošního roku.

Z pompézních vizí o blízkovýchodní hegemonii tak zbylo v podstatě jen pragmatické partnerství SAE a Izraele, k němuž navíc obě strany přistupují s diametrálně odlišnou taktikou. Zatímco Benjamin Netanjahu spojenectví před světem až teatrálně vystavuje – například nedávnými výroky o svých tajných misích v Emirátech během krize s Íránem – Abú Zabí se od jeho slov diplomaticky distancuje. Pro SAE mohou totiž Netanjahuovy proklamace být doslova polibkem smrti. V případě další eskalace s Teheránem by tato rétorika vtáhla Emiráty do válečného požáru zřejmě daleko intenzivněji než kdy dříve. SAE proto sice dál v tichosti nakupují izraelské obranné systémy jako Iron Dome, ale jejich absolutní prioritou zůstává diskrétnost.

Vliv na SAE přichází Netanjahuovi před podzimními volbami vhod k posílení image architekta nového Blízkého východu, postaveného na izraelské vojenské dominanci. Tento mezinárodní triumf má však zároveň posloužit jako kouřová clona, která zakryje hlubokou krizi jeho vlastní legitimity i kabinetu plného nekompetentních ministrů a extrémistů. Tváří v tvář realitě však tato vize působí jako nebezpečná chiméra. Nedávné izraelsko-americké nálety na Írán uvrhly Perský záliv i Hormuzský průliv do bezprecedentní nestability. A Netanjahuovu fikci stabilizace pohřbívá i pokračující humanitární katastrofa v Gaze a Libanonu, ruku v ruce s nekontrolovaným extremismem izraelských osadníků na Západním břehu.

V rámci aktuálních multilaterálních jednání o zmírnění napětí s Íránem se navíc prezident Trump nyní pokouší svým charakteristickým nátlakovým stylem přimět Saúdskou Arábii, Katar, Pákistán, Turecko, Egypt a Jordánsko k okamžitému připojení k Abrahámovským dohodám. Ve světle zmíněného vývoje, narušených aliancí i daleko zjevnějších skrytých motivů těchto dohod je však potenciál na úspěch tohoto Trumpova tlaku značně omezený.  

-MČ-

úterý 19. května 2026

Všechny Blízkovýchodní podcasty na jednom místě!

První český podcast věnovaný Blízkému východu. Od Marrakéše až po Islámábád! 

Politika, kultura, náboženství, ale také politologická turistika z regionu. 

Některé díly jsou založeny na komentářích autora podcastu Marka Čejky, do řady dílů ale také pozval zajímavé hosty - v podkástu se tak už objevili například Josef Kraus, Fatima Rahimi, Pavel Barša, Břetislav Tureček, Lenka Hrabalová, Miroslav Mareš a řada dalších. 

Zde najdete všechny dosud publikované díly (YouTube)Podcast je však dostupný i na platformách Spotify, Apple Podcasts a plnou verzi (obvykle i v předstihu) najdete vždy na HeroHero.  

Respektive tady jsou všechny rozepsané: 

2. ročník (2026):

39. díl (17. 5. 2026) - host: VIKTOR FORIAN-SZABÓ o Íránu a blízkovýchodní cyklistice a turistice (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

38. díl (7. 5. 2026) - host: VLADIMÍR BÍZIK nejen o šíitském islámu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

37. díl (26. 4. 2026) - spolupráce s podcastem NA ČO? a řada otázek na mě na řadu blízkovýchodňárských témat (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

36. díl (19. 4. 2026) - host: FATIMA RAHIMI o Íránu, Afghánistánu a Pákistánu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

35. díl (13. 4. 2026) - komentář: KATARÍNA HILDEBRAND a maďarská blízkovýchodní politika (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, He roHero FULL verze)

34. díl (5. 4. 2026) - host: JOSEF KRAUS a vývoj na íránském bojišti (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

33. díl (29. 3. 2026) - hosté: DÁŠA van der HORST, NATASHA DUDINSKY, YASAR ABU GHOSH (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

32. díl (22. 3. 2026) - hosté: ATTILA KOVÁCS a JAN DANIEL o dění v Palestině a Libanonu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

31. díl (15. 3. 2026) - komentáře: JAROSLAV BÍLEK a JOSEF KRAUS o tom, proč Írán nebude druhou Venezuelou a dalších kontextech íránské války (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

30. díl (5. 3. 2026) - rozhovor s MATĚJEM SCHNEIDEREM z VOXPOTu o roli náboženství v izraelské a americké politice (YouTube, Spotify, Apple Podcasts)

29. díl (28. 2. 2026) - host: KATARÍNA HILDEBRAND a souvislosti izraelsko-amerického útoku na Írán (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

28. díl (24. 2. 2026) - host: JOSEF KRAUS a předvečer izraelsko-amerického útoku na Írán (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

27. díl (8. 2. 2026) - 4. díl paralelního portrétu izraelské a palestinské politiky (MČ) (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

26. díl (27. 1. 2026) - host: JOSEF KRAUS a se hlásí z Damašku (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

25. díl (15. 1. 2026) - host: VLADIMÍR BÍZIK a íránské kontexty (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

24. díl (10. 1. 2026) - host: JOSEF KRAUS - mimořádné vydání k dramatickému dění v Íránu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

23. díl (5. 1. 2026) - host: MONIKA SAADEH a život v Libanonu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

1. ročník (2025):

22. díl - 3. díl paralelního portrétu izraelské a palestinské politiky (MČ) YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

21. díl - host: JOSEF KRAUS a dění v Libanonu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

20. díl - 2. díl paralelního portrétu izraelské a palestinské politiky (MČ) (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

19. díl - host: JAROSLAV FRANC o Íránu a blízkochodním křesťanství (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

18. díl - MČ a Pepík Kraus v diskusi ve spolupráci s VOXPOT (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

17. díl - o vývoji v Sýrii, izraelské politice a Hamásu (MČ) (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

16. díl - host: JOSEF KRAUS a cesta do tálibánského Afghánistánu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

15. díl - 1. díl paralelního portrétu izraelské a palestinské politiky (MČ) (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

14. díl - host: NATASHA DUDINSKY o jejích izraelsko-palestinských osudech (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

13. díl - host: TOMÁŠ ŠMÍD o Kavkazu, Íránu a Rusku a též o boxu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

12. díl - host: JAN DANIEL o Sýrii a Libanonu (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

11. díl - host: LUKÁŠ de la VEGA NOSEK a křesťanství na Blízkém východě (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

10. díl - host: JOSEF KRAUS a izraelsko-íránská eskalace 2025 (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

9. díl - host: MIROSLAV MAREŠ a různé kontexty vztahu Československa a ČR s Blízkým východem (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

8. díl - Gaza, překvapivé posuny v turecko-kurdských vztazích, Indie versus Pákistán (MČ) (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

7. díl - host: LENKA HRABALOVÁ a cesty na Blízký východ (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

6. díl - host: PAVEL BARŠA a kontexty blízkovýchodního dění (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

5. díl - host: ATTILA KOVÁCS (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

4. díl - host: JOSEF KRAUS na íránská témata (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

3. díl - host: BŘETISLAV TUREČEK (YouTube, Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze)

2. díl - Trumpova blízkovýchodní politika (MČ) - Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze

1. díl -  Spotify, Apple Podcasts, HeroHero FULL verze

Vybrané díly:


 

středa 22. dubna 2026

Labutí píseň "dvoustátního řešení"

Obecně mě zajímá váš názor na realističnost dvoustátního řešení ve chvíli, kdy Izrael za loňský rok schválil rekordní počet nových sídel na Západním břehu a další desítky schvaluje letos. Totéž platí pro Pásmo Gazy - z médií to nepůsobí, že by izraelská armáda měla v úmyslu se stáhnout z té poloviny pásma, kterou drží...?

Z konceptu dvoustátního řešení – jehož nedílnou součástí bylo i Pásmo Gazy a které vzešlo z izraelsko-palestinského mírového procesu 90. let – se postupem času stala spíše vyprázdněná mantra. Přispěla k tomu asymetrie vzájemného vztahu stran konfliktu, posílená druhou intifádou a vzestupem izraelské radikální pravice pod dlouholetým vedením Benjamina Netanjahua, jenž se nikdy netajil snahou mírový proces demontovat. V Trumpových prezidentských obdobích pak Netanjahu vycítil nejlepší příležitost tuto koncepci pohřbít. Integrální součástí jeho politiky se stala strategie „rozděl a panuj“ cílená na roztříštěný palestinský politický establishment. Zkorumpovaný Fatah na Západním břehu i radikalismus Hamásu mu v této geopolitické hře s celkovým osudem Palestinců byly až do roku 2023 velmi nápomocné. Po 7. říjnu již následovala jen mimořádně destruktivní fáze konfliktu, která učinila dvoustátní řešení fyzicky téměř nemožným. Přesto o něm i nadále mluví mnozí evropští představitelé, kteří se těmito mantrami – poháněni dílem naivitou a dílem snahou zakrýt neschopnost zaujmout ke konfliktu rozhodnější postoj – pouze vyhýbají realitě.

Jakékoliv řešení situace příznivé pro Palestince se jeví o to méně pravděpodobné, pokud EU a USA a nebudou za jedno. Vkládáte nějaké naděje do Trumpovy Rady míru a že se jí podaří něčeho dosáhnout?

To je jistě pravda – a obávám se, že posuny na izraelské politické scéně jsou v aktuálním Netanjahuově období natolik výrazné, že by spojený americko-evropský tlak musel být opravdu mimořádný, což je za současné situace jen těžko představitelné. Vkládat naděje do Trumpových plánů na podřízení světového pořádku jeho osobnímu vlivu – jakým je právě Rada míru – je pak zcela iluzorní.

Mohou se situací podle vás nějak zamíchat letošní volby v Izraeli? 

Vlastně ani ne. Potenciální Netanjahuova prohra by sice mohla být symbolickým momentem, v reálu by však nemusela znamenat výraznější změnu. Ostatně k tomu již krátce v roce 2021 došlo, Netanjahu se však brzy vrátil k moci a přivedl s sebou do nejvyšší politiky nacionalisticko-náboženské extremisty. I to se může znovu zopakovat. A rovněž situace, kdy je alternativou k Netanjahuovi v podstatě jen jiný „Netanjahu v bledě modré“, je varující nejen pro Palestince, ale i pro budoucnost samotné izraelské společnosti. Z tamní scény se totiž de facto vytratily síly schopné prosadit výraznější kompromisy. Izraelcům jako celku možná nevyhovuje Netanjahu jako osoba, ale jeho politika – bez mírového procesu, bez dvou států a s přehlížením vlastní radikalizace – podle průzkumů velké části z nich vlastně zásadně nevadí.

Tázal se V. Dvořáček, části rozhovoru vyšly na iRozhlas.cz, 22. 4. 2026 (Foto MČ)


středa 15. dubna 2026

Z HORMUZU NA BUDAPEŠŤ aneb Blízkovýchodní podcast č. 35

 


👉 Blízký východ osciluje po divoké horské dráze - od výhrůžek zničení civilizace v úterý se v sobotu dostaneme k prvnímu jednání mezi Íránskou islámskou republikou a USA v historii ... a v neděli je tu pro změnu blokáda íránské blokády Hormuzu...

👉 S Katarinou Hildebrand se podíváme na mimořádné zajímavou maďarskou zahraniční politiku k Blízkému východu. Co udělá Orbánův odchod z politického výsluní s úzkými vazbami Maďarska na Izrael, Turecko, ale také na Írán?


Kromě YouTube najdete také na:


👉 SPOTIFY


👉 APPLE PODCASTS


👉 HERO-HERO (kde najdete kompletní verzi podcastu)

pátek 10. dubna 2026

Blízkovýchodní podcast č. 34

👉 Řekněme si, co je to kahanismus a jak tato ideologie ovlivnila aktuální přijetí testu smrti 'pouze pro Palestince'

👉 S Júsufem Krausem se podíváme na íránské bojiště


Kromě YouTube najdete také na:


👉 SPOTIFY


👉 APPLE PODCASTS


👉 HERO-HERO (kde najdete kompletní verzi podcastu)


neděle 22. března 2026

Humor proti okupaci - Rozhovor po filmu "Coexistence, My Ass!/Koexistence, Vole!"

Připadá Vám, že ten film nahlíží na izraelsko-palestinský konflikt novým způsobem? Že divákovi ukáže ještě něco, co nebylo řečeno?

​Já jsem trošku čekal, že to bude taková nějaká jako mírová romantika, možná trochu kýč, a vlastně že ten film nebude ani moc konkrétní. Ale příjemně mě překvapil, protože hlavní protagonistka, komička Noam Schuster, pojmenovává věci pravými jmény. A to třeba často u některých dřívějších filmů na izraelsko-palestinská mírová témata nebylo.

Lidí, kteří se v Izraeli staví proti okupaci palestinských území, je dnes obecně dost málo a týká se to i veřejně známých osobností. Tím mi film i jeho hlavní interpretka přišli velice cenní. A bylo to často i vtipné a úderné zvláště pak v druhé polovině toho filmu.

V dokumentu absentovala složka, kterou mohou lidé vnímat pro tento konflikt jako zásadní – náboženství. Já vím, že vy často říkáte, že ten konflikt vlastně ani není tak náboženský, ale není to přitom ten fundamentální rozdíl mezi těmito dvěma komunitami? Palestinci a Izraelci?

​Na tendenčnosti pohledu řady Izraelců v pohledu na konflikt se náboženství může podepisovat stále výrazněji, protože náboženství je v Izraeli nezřídka propojeno s nacionalismem a zároveň náboženská komunita v zemi posiluje. Paralelně tam, ale probíhá proces silné sekularizace právě v reakci na náboženskou dynamiku, takže se společnost hodně polarizuje na této linii. Ale i v sekulární části izraelské společnosti vidí řada lidí na straně jedné izraelské politické problémy ztělesněné Netanjahuem a na straně druhé izraelsko-palestinský konflikt jako oddělené věci, což je podle mě chyba.

​Jenom velice malá skupina lidí si to uvědomuje nebo je schopná pro to něco udělat a takovou vzácnou výjimkou je právě i představitelka toho filmu. Ve filmu je právě velmi zřetelný zajímavý moment, kdy se na demonstraci proti premiéru Netanjahuovi ptala Izraelců právě na to, jestli si uvědomují, že Netanjahu a okupace Palestinců je jedna strana téže mince.

A není to právě ten problém, který štěpí izraelskou opozici?

​Do určité míry ano, ale izraelská opozice se v uplynulých desetiletích výrazně posunula. Dříve u ní byla například jednoznačná podpora mírového procesu s Palestinci. A postupně se to celé posunulo maximálně do roviny nějakých frází o míru, ale v reálné politice ty strany nic nedělají nebo nejsou schopny dělat a často strkají hlavy do písku, případně i nepřímo podporují Netanjahuovu politiku.

​Kdybych se měla přesunout k nám. My tady u nás můžeme vnímat, že podpora Palestiny je spíš na straně nějaké levice, ekologicky progresivistické, pokud to tak lze nazvat. Hodně je to problém řešený na straně studentů. Čím si vysvětlujete, že to u nás takhle je?

Mám za to, že když došlo k teroristickému masakru ze strany Hamásu 7. říjen 2023, tak naprostá většina lidí - včetně těch, kteří se o pár měsíců později začali více aktivizovat ve věci osudu Palestinců - cítila solidaritu s izraelskými oběťmi masakru. To že se následně zvedla velká solidarita s Palestinci z Gazy bylo dáno do značné míry tím, jaká se ukázala izraelská strategie nedlouho po 7. říjnu. Nešlo při ní totiž zdaleka jen o potrestání viníků, ale také o plošnou a brutální vojenskou represi proti prakticky veškerému palestinskému obyvatelstvu Gazy.

Tuto vojenskou operaci navíc doprovázely válečné zločiny, totální destrukce Gazy a neuvěřitelných přinejmenším 70 000 zabitých, z toho ve výrazné části ženy a děti. Mám za to, že charakter té akce měl v podstatě učinit Gazu tak zničenou, aby to motivovalo lidi z ní odejít. Řada odborníků na mezinárodní právo tyto izraelské přístupy v průběhu operace začalo označovat za genocidní, byť finální verdikt bude mít až Mezinárodní trestní tribunál.

​A proto tedy ta víceméně levicová hnutí inklinují k tomu podporovat Palestinu, protože v tom vidí i protest proti kolonialismu?

Ano, izraelská politika je těmito hnutími ze zmiňovaného pohledu často takto interpretovaná. Z jejich pohledu je tento postoj srozumitelný, ale já osobně vidím konflikt v širších souvislostech. Například i onen dnes až démonizovaný sionismus byl kdysi emancipačním a v mnoha aspektech i velmi levicovým politickým projektem. Všechny ideologie se ale nějak vyvíjejí a to že se za více než sto let své existence posunul tam kde je dnes, je zase jiná otázka. ​

Vy vyučujete na Masarykově univerzitě konkrétně na Fakultě sociálních studií Jsou vaši studenti schopni to takhle komplexně vnímat?

Jsem rád, že studenty mých kurzů zajímá právě hlubší kontext blízkovýchodního dění a v seminářích i na přednáškách se je již více než dvě dekády snažím motivovat k tomu, aby o Blízkém východě právě nepřemýšleli jen na základě toho co se děje v posledních letech, ale i toho, co tomu předcházelo. A je každého svobodné rozhodnutí jestli jde nebo nejde na jakékoliv protesty.

Na jedné straně ve filmu zaznělo, že je to jednoduché – lidé spolu nemohou koexistovat, pokud se jedná o vztah utlačovaného a utlačovatele. Na straně druhé každý expert vám řekne, že ten kontext je složitý, což spoustě lidí zabraňuje se o Gazu zajímat. Jak to tedy podle vás je?

Z čistě lidského hlediska - kdyby v nereálném ideálním všichni přemýšleli humanisticky - tak je řešení konfliktu jednoduché a už dávno bychom tu měli například nějakou izraelsko-palestinskou federaci, konfederaci, nebo třeba něco jako švýcarský kantonální model. V realitě ale o osudu konfliktu a svých obyvatel rozhodují stále extrémněji uvažující osobnosti, takže nějaké pozitivní spravedlivé řešení je za takové situace nejen mimořádně složité, ale prakticky nemožné.

V debatě po filmu padla otázka na jednostranné reportování o konfliktu, vy jste zmiňoval česká média. A mě to právě zaujalo z toho důvodu, že vím, že Česká televize si nechala vypracovat posudek o tom, jestli vlastně je v tomto konfliktu opravdu nestranná. A vyšlo jí z toho, že ano.

Jestli si dobře vzpomínám, první z těch posudků byl dost kritický k České televizi a ta si pak nechala vypracovat další posudek - a ten už byl z hlediska ČT daleko shovívavější.

​Česká tisková kancelář pak musí označovat hnutí Hamás za teroristické. Je to legitimní? Nebo můžeme tady hledat ty nuance, že to už je politika označovat Hamás za teroristy?

Terorismus není ideologie, ale spíše způsob asymetrického boje, který zasahuje civilisty za účelem dosažení politických cílů. Hamás má důležitou militantní složku, která terorismus - často mimořádně brutální - dlouhodobě využívá. I já osobně jsem se v roce 2002 ocitl velmi blízko teroristickému útoku Hamásu a osobně jsem tehdy znal i člověka, který neměl takové štěstí být od toho ještě pár set metrů daleko - a ten útok ho zmrzačil na celý život. Ale to, že je Hamás dlouhodobě tak silným aktérem asymetrického boje není dáno jen jeho teroristickými aktivitami. Právě jeho civilní křídlo které poskytovalo Palestincům různé sociální služby a pomoc, které jim nikdo jiný nezajistil, což také dlouhodobě zajišťovalo jeho popularitu. Takže Hamás je vnitřně velmi složitý a dynamicky se vyvíjející, přičemž terorismus často patřil k jeho strategiím, než že by ho bylo možné označit nějakou mediální nálepkou. A pokud to tedy někdo opravdu chce dělat, tak měl činit formou “padni komu padni” a říci například to, že i v současné izraelské vládě zasedají ministři, například Ben Gvir (ministr národní bezpečnosti pozn. redakce) a Becal'el Smotrič (ministr financí pozn. redakce), kteří byli v minulosti obviněni izraelskými úřady z podílu na terorismu.

Pan Attila Kovács, religionista zaměřený na islám a radikalismus v debatě zmiňoval, že Židé a Palestinci byli schopni spolu nějakým způsobem docela dost dlouho žít. Není právě argumentem hnutí, která stojí za Palestinou a jsou i proti dvoustátnímu řešení, že samotným zdrojem toho problému je stát Izrael – to, že vůbec existuje v dnešní podobě. Jestli vyřešením toho konfliktu není to, že by stát Izrael vůbec neexistoval.

​Tak to by asi tak bylo možné říct o spoustě států, že jsou zdroji různých konfliktů. To by tady dnes asi nemohlo být třeba Německo, protože je zodpovědné za dvě světové války, holocaust a podobně. A třeba také Spojené státy, protože Američané vyvražďovali Indiány, bílí Australané, kteří decimovali původní Australany, Belgičané, kteří kdysi provedli genocidu v Kongu… A koneckonců ani mnozí Češi a Slováci také nejsou bez viny například za násilí spojené v některých etapách historie s jejich nacionalismem. Takže takhle se uvažovat nedá. My si můžeme myslet o historii cokoliv a kriticky se na ní dívat, respektive ji dávat do kontextu se současností. Ale taky je tady dnes nějaká politická realita, která - bohužel - často vznikala nespravedlivě. Pokud bychom posuzovali nárok států na jejich existenci podle násilí, za které jsou zodpovědný, nevím který z nich by tu vlastně zůstal.

Vyšlo ve Stisk online, 21. 3. 2026, Rozhovor vedla Linda Paurová